Facebook Email

Temelín: je čeho se obávat

Pod tímto názvem byl dne 6.6.2000 otisknut v Lidových novinách článek publicistky Jarky Stuchlíkové. Je v něm uvedeno mnoho zlých slov o jaderné energetice. Opakuji: nikoliv argumentů proti, ale zlých slov. Jsou zde zpochybňovány soudy odborníků nejen z oblasti jaderné energetiky. Jsou tam také mnohé názory, které mají velmi daleko k realitě. Řada z nich svědčí o naprosté neznalosti dané problematiky, nabízí se uvést termín „o naprosté neodbornosti“. Odborníci však v jejím článku nemají místo. Skoro nevím odkud začít svoji reakci. A přesto chci a musím. Jsem členem sdružení Jihočeští taťkové, sdružení, které vzniklo v minulém roce právě proto, aby reagovalo na podobné nesmysly. Odpovědi na taková strašení našich občanů je prostě naší prací. Mohl bych napsat odpověď na pět stránek, ale pokusím se být stručný. Nejde mi o to, abych zde tvrdil: „Je to právě naopak, než uvádíte paní Stuchlíková“. Není žádné „právě naopak“, je ale „jinak“. Takže:

Za prvé – žádný skutečný odborník nikdy netvrdil, že výroba energie z jádra je stoprocentně bezpečná. Nic není stoprocentně bezpečné. Míra bezpečnosti v jaderné energetice je však nesrovnatelně vyšší, než v jiných oblastech lidské činnosti. Byl zde Černobyl. Ano, je to pravda. Ale ani černobylská technologie by nezpůsobila to, co se stalo, kdyby ji výrazně nepomohl lidský činitel. Můžete mít sebelepší automobil, ale když u něho přeřežete hadičky s brzdovou kapalinou, tak se potom nemůžete divit. A to právě na Ukrajině udělali. Temelín není Černobyl. Je to jako srovnávat Oktávii s Trabantem. Temelínský operátor se navíc k těm brzdovým hadičkám vůbec nedostane.

Za druhé – pisatelka mluví o nedávných úmrtích v japonské jaderné elektrárně. Každý, kdo si koupil Lidové noviny a není odborníkem v dané oblasti může nyní paní Stuchlíkové věřit. Já jako odborník vím, že to nebyla jaderná elektrárna, ale závod na výrobu jaderného paliva ve městě Tokai. S technologií na Temelíně to nemá vůbec nic společného. Skutečně tam došlo ke dvěma úmrtím a opět jako v Černobylu to byla hrubá nedbalost obsluhy.

Za třetí – je zde zmiňována oblíbená záležitost odpůrců jaderné energetiky – ukládání vyhořelého paliva. Paní Stuchlíková píše: „Žádné elektrárně se přece nepodařilo vyřešit otázku, jak se trvale zbavit jaderného odpadu. ………. Vše je velmi nákladné a nebezpečné.“ Použití slov jako je žádný, všechno, nikdo, nikdy, a podobných je velmi sugestivní. Nedávno mi jeden pán napsal, že má informace, že neexistují technologie na ukládání vyhořelého paliva a nikdy ani existovat nebudou. Jak to tedy je? Ukládání vyhořelého paliva není problém technický. Je jenom trestuhodné prohlásit vyhořelé palivo za radioaktivní odpad a uložit ho na konečné úložiště. Z jedné tuny paliva totiž v běžném reaktoru využijeme asi třicet kg uranu 235 a z té samé jedné tuny vznikne pouze 35 kg vysoce radioaktivních odpadů. Ten zbytek, kterého je tedy asi 935 kg můžeme v budoucnosti využít. Proto se tedy všude ve světě ukládá vyhořelé palivo do „provizorních“ skladů – střednědobých. Není to tedy tím, že bychom nevěděli, „kam s ním“. Nemáme Nerudův problém.

Na začátku století, když se z ropy vyráběla nafta, vznikal jako odpadní produkt benzín. Tehdy se nevědělo kam s ním, a tak se pálil. Pokud bychom se chovali stejně a nenávratně uložili všechno vyhořelé palivo do země, mohli bychom už třeba za 50 let mít těžkou hlavu z toho, kolik cenných surovin jsme takto nenávratně ztratili.

Pisatelka má pravdu, že ukládání vyhořelého paliva je nákladné. Ale každá jaderná elektrárna si na ukládání vyhořelého paliva i na svoji likvidaci šetří po celou dobu životnosti. Stará se snad továrna na ledničky, co se stane s výrobkem, který Vám kdysi prodala a který dosloužil? Vyhoďte starou ledničku na skládku a kupte si náš nový skvělý výrobek! A za pár let znovu. A co třeba popílková pole u klasických elektráren. Kdopak asi zaplatí za to, aby na takových místech mohl opět růst les. Aby si děti měly kde hrát?

Za čtvrté – radioaktivita. Zaměstnanci elektrárny v Sellafieldu prý trpí nádorovými onemocněními a přenášejí je na své děti. (Doufám milý čtenáři, že už máš opravdu strach a Temelín zavrhneš!).

Jeden můj strýc zemřel na rakovinu plic. Bylo mu čtyřicet let a byl lesníkem. Celý život žil na vesnici. A nekouřil. Lidé s nádorovými onemocněními žijí na celém světě. Proč tedy ne u jaderné elektrárny? Nikdo nikdy neprokázal, že by zaměstnanci jaderných elektráren a lidé žijící v okolí jaderek trpěli nádory více, než lidé žijící jinde. Tento protijaderný argument tu byl už před třiceti lety! A neuspěl. Paní Stuchlíková to zkouší znovu. Ještě k tomu se však mílí, protože Sellafield naní jaderná elektrárna, ale přepracovatelský závod.

Podle článku Sellafield také zamořuje svým odpadem Irské moře a to tak, že vše živé je v něm dnes vysoce radioaktivní. (Opět to „vše“). Radioaktivita prý sahá až po Arktidu. Pisatelka uvádí, že na Temelíně nás čeká možná ještě něco horšího. Jak to tedy je s tou radioaktivitou v kapalných výpustích? Je spočítáno, že temelínská elektrárna bude vypouštět do Vltavy vodu o průměrné aktivitě 137 Bequerel na jeden litr (tedy 137 radioaktivních rozpadů za jednu sekundu na jeden litr). Pili byste takovou vodu vážení čtenáři? Určitě ne, že? V České republice však existuje norma na obsah radioaktivních prvků v pitné vodě a ta říká, že pitná voda nesmí mít větší aktivitu, než 700 Bequerel na jeden litr! A opět se ptám: pili byste takovou vodu, vážení čtenáři? Že ne? Ale jistě že ano! Na plastové lahvi byste totiž měli pouze napsáno, že tato voda odpovídá české normě. Běžná pitná voda má aktivitu v řádu jednotek, ale takový dobrý čaj už se může blížit k 700 Bequerelům. Dopřejete-li si jeden litr Whisky, tak už se dostáváte ke konzumaci dvou tisíc Bq. Vyšší aktivitou je například známa i brazilská káva. Je to paradox. Kdyby se taková káva dovážela třeba do areálu jaderné elektrárny Temelín a tam díky přidružené výrobě pražila, mlela a balila, už by se nesměla vyvézt mimo areál elektrárny. Její aktivita by totiž překračovala aktivitu danou přísnými předpisy pro vývoz materiálu mimo areál elektrárny. Ale proč bychom pro aktivitu chodili až ke kávě. Každý člověk a tedy i  například já nebo paní Stuchlíková je složen z mnoha prvků a jedním z nich je draslík. Je radioaktivní a to tak, že v našem těle vyvolává aktivitu cca 100 Bequerel na jeden kilogram váhy! Vynásobte to tím, co Vám ukazuje váha a divte se!

Dostávám se k závěru článku. Pisatelka chce referendum o Temelínu. Představte si, že jste laici v dané oblasti a jako materiál před hlasováním dostanete do ruky pouze článek paní Stuchlíkové. Nepochybuji, že drtivá většina z Vás bude hlasovat proti Temelínu a vůbec proti jaderné energetice. Proto, aby veřejnost mohla rozhodnout o tak vysoce odborné záležitosti, musela by mít dostatek materiálů, kde by byly popsány výhody a nevýhody jaderné energetiky (obojí tu jsou). Byly by tam odborné analýzy vývoje spotřeby elektrické energie, finanční možnosti našeho státu, pokud jde o úspory energie a rozvoj alternativních zdrojů, analýza vývoje oteplování Země, porovnání rizik s ostatními lidskými činnostmi a tak dále. Pokud by toto naši občané v ruce neměli, potom by museli rozhodovat v referendu pouze na základě vlastního pocitu nebo podle argumentů těch, kdo více křičí. V každém případě by to byly státem vyhozené peníze.

Horní Rakousko nedávno přiznalo, že od roku 1998 vynaložilo na „bourání“ Temelína cca 16 milionů šilinků. Kdyby tyto peníze dalo například na výzkum léčení rakoviny nebo jiných nemocí, myslím, že by to bylo daleko prospěšnější. Z novinové zprávy vyplývá, že v Rakousku ročně zemře na rakovinu v důsledku kouření 14 000 lidí a 10 000 Rakušanů se ročně k smrti upije. Když tato čísla vynásobíme posledními deseti roky,je to více mrtvých než z Hirošimy, Nagasaki a Černobylu dohromady.

Přestaňme už konečně bourat Temelín a začněme se zabývat skutečnými problémy. Nechme „odborníky“ dělat svoji práci. Všechna podstatná zařízení jsou na Temelíně dílem českých rukou a českých firem. Jsem jedním z lidí, kteří Temelín stavějí a hluboce si vážím práce svých kolegů, kteří uvádějí toto složité dílo do provozu. Ono totiž stavět je vždy mnohem těžší, než bourat. Na bourání totiž nemusí být člověk odborníkem. Je paradoxní, že na bourání Temelína je u nás odborníků habaděj.

Závěrem – nevím, co vedlo paní Stuchlíkovou k tomu, aby napsala to, co napsala. Možná to byl skutečný strach, určitě nedostatek informací, možná je za tím ještě něco jiného. V každém případě ji však vyzývám: Ozvěte se mi! Adresa našeho sdružení je: j.tatkove@seznam.cz. Ptejte se, na co chcete a já Vám odpovím. A pokud budete mít zájem, provedu Vás po temelínské elektrárně, abyste na vlastní oči viděla, jak se věci mají. Jedenkrát vidět je totiž lepší, než stokrát slyšet.

Jiří Tyc

Vložit komentář





POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

STATISTIKY

Počet článků: 91
Počet autorů: 8
Celkem návštěv: 62181
Dnešní návštěvy: 90
Počet fotografií: 29

VYHLEDÁVÁNÍ


PARTNEŘI


Hejl Servis

UJV


© 2018 JIHOČEŠTÍ TAŤKOVÉ