Jak jsme prováděli Eda Fagana

Je úterý 20. března 2001, devět hodin dopoledne a u informačního střediska ETE je chumel novinářů. Má přijet pan Fagan. Prostudovat dokumentaci. U Zámečku nejsou jen novináři a televizní kamery, ale jsou tu i zástupci sdružení Jihočeští taťkové. Tedy my. Chceme pana Fagana přivítat a předat mu otevřený dopis našeho sdružení, který byl už 19. 3. předán tisku. Píšeme mu, že nejedná rovně, když z rakouských hranic hřímá směrem k chladícím věžím a mluví o zabíjení dětí a ničení životního prostředí a Temelín viděl zatím jenom na fotce. Chceme také pana Fagana provést po elektrárně. Pan ředitel na poslední chvíli povolil vstup amerického právníka za plot a potřebné formality se už vyřizují.

Z čista jasna se blíží několik automobilů. Rozbalujeme transparent, ale vůz s americkým právníkem jede dál na parkoviště před „ábéčko“. Později jsme zjistili, že ho dokumenty volně přístupné v informačním centru vůbec nezajímají. Následoval rychlý přesun a pana Fagana jsme zastihli za pět minut, jak stojí, jistíc si záda skleněnými dveřmi a odolává náporu několika desítek mikrofonů, kamer a palbě otázek. To už věděl, že s ním nechce mluvit nikdo z vedení, ale ještě nevěděl, že může jít v našem doprovodu na exkurzi. Protlačili jsme se k němu s Janou Machovcovou, které ještě jednou děkuji za tlumočení, a snažili jsme se mu předat otevřený dopis. Chvíli trvalo, než přestal koukat nedůvěřivě a pochopil, že ho opravdu zveme dovnitř. Občas se tázavě ohlédl za sebe. Á pan Pühringer! Dobrý den!

Nastala licitace jako při bridži: :Dobrá, půjdu, ale se svými poradci.“ „Ne. Jen Vy a tlumočník.“ „A já tam celkem ani už nechci. Chtěl bych vidět jen dveře archívu, kde jsou ty tajné dokumenty.“ „No problem.“ „A chtěl bych si potřást rukou s hlavním archivářem a vypít si s ním kávu.“ „Proč ne?“ Domlouváme, že s námi půjde jeden novinář. Z ČTK. Chvíli se to Faganovi nelíbí, ale potom postupuje ke dveřím. Vrací se: „Neřekli jste mi, že je reaktor v provozu. Bojím se.“ Žádá si pět minut na poradu se svými průvodci. Tohle nečekali. Přichází a říká, že už ani turbínu vidět nechce. A to přitom den předem prohlašoval, že by byla velká hloupost ČEZu, kdyby ho dovnitř nepustil. Řekli jsme mu, že by byla jeho velká hloupost, kdyby dovnitř nešel, když už jsme mu to zařídili. „Dobře tedy, půjdu, ale místo novináře, chci sebou svého poradce“. „Ne“. „Tak já už tam ani jít nepotřebuji“ „Ale to byste přišel o potřesení ruky s archivářem a na to jste se tak těšil.“ Smích a konečný souhlas s exkurzí. Jeho pas jako svátost putuje k sekretářce tiskového mluvčího.

V areálu viděl pan Fagan jídelnu (i americký právník musí pít), došel si na WC (i americ…), potom byl na strojovně s turbínou, na blokové dozorně a v požadovaném archívu. Cestou tam nás přesvědčoval, že Temelín je ekonomický nesmysl a že se nemůže zaplatit. Věděli jsme odkud vítr fouká. Ale jistě – pan Pavlovec. Když jsme se vraceli zpět k východu z areálu, tak zase kolegovi Zronkovi říkal, že Temelín bude produkovat levnou energii a tím vytlačí z trhu klasické elektrárny a horníci přijdou o práci. I zde víme odkud vítr fouká – pan Pühringer. Ovšem spojovat tyto dva argumenty dohromady? To už jsme nevěřícně kroutili hlavou. Je to ale celkem pochopitelné. Pan Fagan není v daných oblastech odborníkem a říká jenom to, co se dozvěděl od svých „zvatelů“ do Evropy. V posledních dnech pana Fagana čím dál častěji svými nepodloženými argumenty, které on potom jen opakuje, přivádějí do nepříjemných situací.

Před elektrárnou nám právník poděkoval za umožnění exkurze. Na tiskové konferenci mluvil o tom, že byl náhlým umožněním exkurze zaskočen, že se mu tam ani nechtělo. Na dotaz, jestli viděl na Temelíně něco nebezpečného, odpověděl, že tomu nerozumí a že není schopen rozeznat, co bylo nebezpečnější, jestli strojovna nebo jídelna. Už za toto prohlášení stálo strávit s ním dvě hodiny času a provést ho areálem.