Větrnou elektřinu budeme muset zaplatit (16. 12. 2004)

Energie z větru je nejekologičtější, slyšíme v poslední době na každém kroku a začíná to znít jako axiom. Větrné elektrárny neprodukují odpady, provozní náklady na "palivo" jsou nulové, elektrárna se po ukončení svého provozu snadno demontuje. Propagátoři výhod větrné energetiky horlivě odmítající jiné zdroje, především jaderné. Můžeme však takto postupovat?

Větrná energetika si skutečně stojí z hlediska dopadů na okolní prostředí nejlépe. Potvrdila to i Evropská unie, která deset let zkoumala vnější náklady na výrobu elektřiny z různých zdrojů v programu ExternE. Její experti však také spočítali, že jen s minimálním odstupem necelých tří desetin eurocentu na vyrobenou kilowatthodinu se za premiantem umístila jaderná energetika, zatímco uhelné a solární elektrárny vykazují až trojnásobné vnější náklady.

Jak je to s investičními náklady u větrných  a jaderných elektráren?

Temelínská jaderná elektrárna o výkonu 2000 megawattů vyšla společnost ČEZ zaokrouhleně na 100 miliard korun. Spočítejme si, kolik by stálo téměř 3400 větrných turbín o stejném celkovém výkonu, jaké si postavili například v Jindřichovicích pod Smrkem. Pořizovací cena jedné činila 31 miliónů korun, celková suma by tedy činila prakticky stejně jako u Temelína, 103,3 miliardy korun.

Pomiňme skutečnost, že 3400 stožárů by v naší republice nenašlo uplatnění a zaměřme se na jiná čísla. Roční využití temelínské jaderné elektrárny činí zatím 6000 hodin; v Evropě je běžné nejméně o tisíc více, takže v Temelíně se tedy bude muset ještě hodně přidat. Vědí však běžní příznivci větru, kteří chodí na happeningy a demonstrace proti atomu, jaké je využití větrných turbín? Starosta Jindřichovic pod Smrkem počítá se dvěma tisíci hodin ročně, já sám bych byl střízlivější a mluvil bych jen o patnácti stech hodinách. Ale třeba budou po celých zhruba dvacet pět let životnosti větrné elektrárny příznivé podmínky a skutečně se jeho starostova vize splní. Takže množstvím vyrobené elektřiny za jeden rok se Temelínu vyrovná teprve třikrát více stožárů, tedy plných deset tisíc.

Když je postavíme, můžeme odstavit Temelín?

Ne tak docela. Chceme-li vyrábět, svítit, ohřívat se a pracovat s počítačem, potřebujeme garantovanou dodávku proudu. Distribuční společnost je ze zákona povinna – na rozdíl od jaderných nebo klasických elektráren, které nemají-li kupce, nemohou vyrábět – veškerou větrnou elektřinu odkoupit za 3 Kč/kWh. Pro případy bezvětří se musí držet pohotová rezerva, schopná okamžitě najet. Stojí to dost peněz, které se také, podobně jako pořizovací cena větrných turbín, promítnou do konečné ceny proudu. Třeba Němci by mohli vyprávět: Letos v lednu (17.1.) nezafoukalo a horečně se sháněla náhrada za několik tisíc megawattů větrného výkonu. Náhradní dodávku samozřejmě získali, ale vyšla je desetkrát dráž než je běžné. V denních špičkách se cena vyšplhala dokonce na sto násobek.

Za větrnou elektřinu, což se také příliš neříká, platíme několikrát. Téměř polovinu ceny uhradil Jindřichovickým stát z fondu životního prostředí. Dalších 40 procent dostala obec v podobě nízkoúročené půjčky. Z vlastního přispěla devíti milióny. Další dotaci získává provozovatel v podobě trojnásobné výkupní ceny; temelínská elektrárna vyrábí kilowatthodinu za korunu a zaplatí se, včetně nákladů na konečnou likvidaci, za 25 až třicet let. (Očekávaná životnost nových jaderných elektráren, tedy i Temelína, je 40 až 60 let). Po propočtení všech nákladů nám tak vyjde kilowatthodina větrného proudu podle jindřichovického modelu na více než pět korun.Měli bychom tedy přestat s větrnou energetikou? Určitě ne! Jistě, je nákladná, nespolehlivá, avšak přesto užitečná – vždyť dvě jindřichovické vrtule ušetří ročně kolem 7200 tun hnědého uhlí, jehož spálením by vznikla spousta popílku a skleníkových plynů.

Je jen třeba si uvědomit, že nic není zadarmo...